Vítejne v Hlodavčím světě

                                                Veverky

     Burunduk

Popis

• Hmotnost: 50 - 140 g

• Délka: 12 až 17 cm + 8 až 13 ocas

• Březost: 30-35 dní

• Vrh: 4 až 8 mláďat

Od naší veverky obecné se liší hlavně polovičním vzrůstem, barvou srsti (hnědošedá srst s pěti pruhy) a trochu jinou stavbou těla. Přestože je burunduk zemní veverka (v zemi si staví hnízda), tak výborně šplhá po stromech a i skáče mezi větvemi a stromy. Burunduk páskovaný je velmi podobný americkým zemním veverkám - čimpankům (např. Čipmank východní / Tamias striatus), které žijí na východě USA a Kanady.

 Rozšíření a život

Burunduk žije v lesích i pláních a horách s nižšími dřevinami (kosodřeviny). Obývá lesy jehličnaté i smíšené od nížin až po hory do cca 1500 m. Burunduk je denní zemní veverkou, kde si vyhrabává hnízda s komůrkami, kde přespává a uchovává zásoby na zimu (zásoby semen, oříšků, žaludů, bobulí a jiných plodů). Potravu si získává během léta stejně obratně na zemi i na stromech. Živí se rozličnou zelenou potravou (ovoce, výhonky, listy, květy), houbami, larvami, červy a jiným hmyzem, který je důležitým zdrojem bílkovin.

Burunduk žije v koloniích, kde se jednotliví členové (podobně jako u nás syslové či svišti) dorozumívají (varují před nebezpečím) skřeky a hvízdáním. V době páření (časné jaro) jsou samci navzájem trochu agresivní. Mláďata se po 2 měsících osamostatňují a pohlavně dospívají a páří se další rok po zimě. Dožívají se i více než 10 let. Burunduci jsou potravou predátorů (lišky, draví ptáci) a tak průměrný věk dožití je menší.

Chov v zajetí

Burunduk je vhodné zvíře k domácímu chovu jako malý mazlíček. Začátečníci mohou chovat jen jedno zvíře. Pro odchovy (chov v párech) jsou potřebné velké voliéry nebo krátkodobé připouštění samce jen na dobu páření. Kromě původní oblasti výskytu žije i v Nizozemsku, Francii Německu, kde byl vysazen a i rozmnožuje se ve volné přírodě,a i rozmnožuje se ve volné přírodě.

Veverka obecná

Popis

Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý.

Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červenýmTamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem. (

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě.

60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,^[1] kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých „spižíren“ v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců „na bobku“, přičemž si potravu drží v předních končetinách.

 Rozmnožování

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.

Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období.^[2] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.